SLEZANÉ
Slezané
(slezsky Ślůnzoki/Ślōnzoki, Ślůnzocy/Ślōnzocy/Ślónzocy, Ślezacy apod., slezskoněmecky Schläsinger, polsky Ślązacy, německy Schlesier) je označení obyvatel historické země Slezsko. Používá se v několika různých významech:
příslušníci slezské národnosti, k níž se v roce 2021 v České republice hlásilo 12 451 obyvatel jako k jediné národnosti a celkem (i v kombinacích) 31 301 obyvatel a dále 585 700 obyvatel Polska převážně v Horním Slezsku (z toho 232 tisíc ji uvedlo jako první deklaraci, a 353 tisíc jako druhou)
osoby mluvící slezským jazykem, západoslovanskou řečí se sporným statusem rozšířenou v Horním Slezsku
v historickém kontextu příslušníci etnických skupin slovanského původu v Horním a okrajově i Dolním Slezsku považovaní tradičně za součást polského národa
němečtí Slezané (Schlesier), jichž většina byla po druhé světové válce odsunuta
obecně všichni obyvatelé Slezska, případně jen Horního Slezska, nehledě na jazykovou a národnostní příslušnost
Slezané ve významech 2–4 a jejich potomci žijí též mimo Slezsko, především v Německu a Spojených státech.
V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před naším letopočtem se objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany.
Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů, kteří se sem přesunuli z jižní Skandinávie okolo roku 120 př. n. l.
K hlavním vandalským kmenům patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název země. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové.
Podle mladších objevů lze usuzovat, že kultury obou společností časem splynuly. V 6. století n. l. se vydala většina Vandalů na jih, některé klany však zůstaly a nově příchozí Slované žili zpočátku po boku zůstavších Germánů. Rovněž v tomto případě poukazují archeologické výzkumy na to, že obě společnosti přirozeně splynuly.
Bavorský geograf se zmiňuje o čtyřech slezských kmenech: Slenzané (v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża), Dědošané (pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova), Opolané (v Horním Slezsku v okolí města Opolí) a Holasici (na Těšínsku a Opavsku).
Objevuje se tam rovněž jméno Lupiglaa, které někteří badatelé interpretují jako kmen Hlubčiců. Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany (na řece Bobr) a Třebovany (pravděpodobně v okolí Třebnice).
V 9. století se jejich kmenová území dostala pod vliv Velkomoravské říše a po jejím pádu si je v roce 907 podmanila česká knížata z rodu Přemyslovců. V roce 990 dobyl Slezsko piastovský kníže Měšek I. a v následujících více než sto letech Slezsko několikrát měnilo svou příslušnost mezi raně polským a raně českým státem.
V roce 1138 vzniká Slezské knížectví, které se postupně rozpadlo na řadu polonezávislých knížectví, jež byly potom inkorporovány do Koruny království českého.
Jindřich I. Bradatý, kterému se v roce 1230 podařilo na čas sjednotit slezská území, inicioval německou kolonizaci země, která se ve velké rozběhla po pustošícím vpádu Mongolů v roce 1241.
Dříve neosídlené horské a podhorské oblasti v podhůří Sudet se záhy staly čistě německé, zatímco germanizace nížinné části Dolního Slezska byla dlouho trvajícím procesem završeným až v moderní době. Horní Slezsko si naopak udrželo etnicky smíšený charakter a v období rozmachu moderních národních hnutí v 19. století se v něm vyvinulo několik národnostních orientací.
Formování se novodobé slezské identity ovlivnily časté změny politické příslušnosti a dělení země: v roce 1742 mezi Prusko a Habsburskou monarchii, po roce 1918 mezi Německo, Polsko a Československo.
V souvislosti se změnou hranic po druhé světové válce došlo k výměně populace na značné části slezského území.
V roce 2011 se ke slezské národnosti přihlásilo 847 tisíc polských občanů, z toho 376 tisíc ji uvedlo jako jedinou a 431 tisíc v kombinaci s polskou.[1] Okresy s největším podílem slezské národnosti byly:[4]
V České republice se ke slezské národnosti v roce 2021 hlásilo 31 301 obyvatel,[5] z toho 12 451 ji uvedlo jako jedinou.[6] Na území Českého Slezska žilo 27 218 etnických Slezanů, což představovalo 2,67 % jeho obyvatel.[7] Obcemi s největším podílem slezské národnosti byly (všechny se nacházejí na Hlučínsku, kde se ke slezské národnosti hlásilo celkově 9,7 % tamní populace):[7]
Slezané nejsou uznanou národnostní menšinou v žádném státě.
V Polsku o formální uznání slezské národnosti a přiznání slezštině statutu regionálního jazyka usilují organizace sdružené od roku 2012 v Hornoslezském výboru (Rada Górnośląska), mj.
Sdružení osob slezské národností (Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej).[8] Je to předmětem dlouhodobého politického sporu. Polský parlament v roce 2016 odmítl petici na zařazení Slezanů na seznam etnických menšin, pod kterým bylo sesbíráno 140 tisíc podpisů.[9]
V roce 2013 polský Nejvyšší soud prohlásil, že „nelze akceptovat tvrzení, že existuje nebo se formuje svébytný slezský národ“.[10]
Historicky myšlenka svébytné slezské národnosti vznikla na začátku 20. století a nabyla významu zejména v období dělení regionu po první světové válce.
V Rakouském Slezsku ji prosazovala Slezská lidová strana Josefa Koždoně a v Pruském Slezsku Svaz Hornoslezanů v čele s Ewaldem Lataczem. Na tehdejší „šlonzácké hnutí“ současní zastánci slezské národnosti otevřeně navazují.
ZDROJ WIKIPEDIA
© 2023-11/8 MSV INFO
