Jdi na obsah Jdi na menu
 


David Unger: Zemské symboly stmelující, nebo rozdělující?

25. 4. 2023

stazeny-soubor--19-.png

 

 

 Česká republika patří v rámci Evropské unie k nejvíce centralistickým státům.

 Respekt k regionální identitě Moravy a Slezska přitom může posílit jednotu v různosti a společnou identitu. Uměle diktovaná jednota shora je škodlivá pro všechny. 

 

 

screenshot_2023-04-25-20-34-32-031-edit_com.android.chrome.jpg

 

 

 Slova T. G. Masaryka o tom, že moravská otázka „je a bude opět zkušebním kamenem české politiky“, by se mohla zdát dávno vyhaslá. Současná česká politika nás ale přesvědčuje o opaku.

 

Opoziční poslanec z Kroměříže Radek Vondráček (ANO) přišel s iniciativou, aby zemské symboly — vlajky a znaky — všech tří zemí tvořících Českou republiku, tedy Čech, Moravy a Slezska, byly zakotveny v zákoně. Loni v září, v době výročí 1200 let od první písemné zmínky o Moravanech, Vondráček svolal do budovy bývalé zemské sněmovny, dnes Ústavního soudu ČR, v Brně slavnostní shromáždění několika desítek poslanců z Moravy, z nichž mnozí se dostavili v krojích.

 

Návrh zákona o zemských symbolech vznikl pětasedmdesát let poté, co zemské uspořádání bylo komunistickou mocí zrušeno. Přesto se Vondráčkova iniciativa oficiálně zakotvit zemské symboly a použít je pro vymezení historických zemí nesetkala s nesouhlasem nebo přehlížením. Naopak. Návrh zákona podepsalo osm desítek poslanců ze všech poslaneckých klubů s výjimkou Pirátů, i několik ministrů z Čech i Moravy — Vladimír Balaš, Marián Jurečka, Vít Rakušan, Pavel Blažek nebo Vlastimil Válek.

 

Odmítavé reakce návrh příliš nevyvolává. Je to vlastně vedle jiných politických výbušnin oddychové téma, které může podle předkladatelů, ale i těch, kteří ho nijak přímo nepodporují, v krizové době přispět ke stmelení společnosti.

 

Symbolicky v tomto roce ve svých ústavních funkcích končí poslední významní politici, kteří do politiky přišli s Listopadem 1989 — exprezident Miloš Zeman a dosluhující předseda ústavního soudu Pavel Rychetský. Možná nastal čas, aby nová politická generace nedořešenou zemskou otázku nějak smysluplně rehabilitovala.

 

Po Sametové revoluci v roce 1989, stejně jako v době Pražského jara, si zejména obyvatelé Moravy, ale i Slezska, jednoznačně a masově řekli o obnovu zemské samosprávy, která jim byla po vzniku republiky omezena a s nástupem KSČ k moci zrušena. Přitom zachování zemské autonomie bylo nezpochybnitelným slibem českých politiků již od roku 1848 za to, že se představitelé Moravy přidají k českému národnímu obrození a budou se podílet na zformování moderního českého národa proti tehdy se šířícímu se velkoněmectví.

 

Po roce 1989 se nepochybovalo o tom, že se k zemím vrátíme, jasně se na tom usnesl federální i český parlament. Do toho ale vstoupil boj o federaci se Slováky a následný rozpad Československa, jenž psychicky dolehl mnohem tíživěji na obyvatele jihovýchodní a východní Moravy než na obyvatele českých regionů. Morava byla v šoku a občanská společnost, stejně jako tehdejší zemské organizace politických stran velmi rychle vzdaly boj za rehabilitaci moravské zemské samosprávy. Čechy, a zvláště Praha, naopak propadly iracionální úzkosti z toho, že by se slovenskou cestou mohla vydat i Morava či Slezsko.

 

Utlumení hlasů prosazujících zemské členění mělo i svůj pragmatický důvod. Klausově cestě k privatizaci a ekonomické transformaci mnohem lépe vyhovoval centralizovaný stát, nikoli stát s přirozenou decentralizací na svébytné zemské celky po vzoru Německa nebo Rakouska. Při vytváření nového krajského uspořádání byla navzdory očekávání mnoha občanů zcela ignorována česko-moravská i moravsko-slezská hranice. 

 

 

 

screenshot_2023-04-25-20-39-45-750-edit_com.android.chrome.jpg

 

 

 Rovněž byla centralizována média a po krizi v České televizi byla definitivně pohřbena vyšší autonomie moravského a moravsko-slezského regionálního studia (Brno, Ostrava). Vzpomeňme na jejich mnohem bohatší televizní produkci v minulosti.

 

Ve výsledku nyní čteme jediné celostátní médium, které nesídlí v Praze, ale v Brně. Naposledy si nad pragocentrismem současných médií posteskla Apolena Rychlíková, redaktorka serveru A2larm, v podcastu Českého rozhlasu. Centralismus mediální ale samozřejmě spoluodráží centralismus politický a ekonomický.

 

Česká republika patří k nejcentralističtějším státům Evropy, regiony (kraje) v podstatě nemají vlastní daňové příjmy a rozpočtové určení daní je k nim v porovnání s jinými státy Evropské unie velmi nepříznivé.

 

Po odeznění a útlumu politických bojů za zemskou otázku se před patnácti lety začala probouzet moravská občanská společnost, jejímž nejviditelnějším projevem byla iniciativa za vyvěšování moravských vlajek na radnicích 5. července. Počet obcí, které se k iniciativě vyvěšením vlajky, zpřístupněním svých památek zdarma nebo jen prostým přihlášením připojily, se každým rokem prudce zvyšoval — ze 75 obcí v roce 2010 na takřka 1600 obcí v posledním ročníku. Přitom na Moravě a ve Slezsku je dohromady asi 2000 obcí. Lidé často spontánně vyvěšují moravské i slezské vlajky na svých domech, chatách či firmách, používají je i různé občanské organizace a spolky.

 

Zákonodárci, kteří se pod Vondráčkův návrh podepsali, jistě tuto občanskou poptávku po ztracených zemských tradicích zřetelně vnímají. Poslanec Vondráček ostatně konstatoval, že zejména podle e-mailových reakcí od voličů jsou zemské hranice a symboly na Moravě stále tématem.

 

Snaha o znovuvyznačení téměř tisícileté zemské hranice, do dvacátého století jedné z nejstabilnějších v Evropě, se rovněž vyvíjí. V roce 2015 byly umístěny dvě oficiální cedule — u Olešnice a ve Svratce. Před třemi lety přišli s pravidelným vyznačováním na silnicích o Filipojakubské noci dva historici z Moravy. Posléze se iniciativy chopil první hraniční kraj — Pardubický se svým hejtmanem Martinem Netolickým a instaloval kulturně-informační cedule vyznačující historickou hranici na několika důležitých komunikacích.

 

 Úskalí české identity 

 

 Může někomu vadit uzákonění historicky daných zemských znaků a vlajek? Jistě se takoví ozvou.

Jihočeského hejtmana Kubu (ODS) například pohoršila při debatě v České televizi poznámka Radka Vondráčka, že v současné vládě je většina ministrů z Moravy.

Svědčí to o tom, že v Čechách stále přežívá nezpracovaná úzkost z rozpadu federace.

 

Komentátor Seznam Zpráv a rodilý Pražan Petr Holub zase starostlivě konstruuje slezský nesouhlas s upozaďováním vůči Moravě nebo naznačuje hrozbu brnocentrismu — obojí jsou pseudoargumenty, ke kterým s oblibou sahali odpůrci obnovy zemských tradic v 90. letech.

 

Návrh zatím skutečně nepočítá s vyznačením moravsko-slezské hranice, což vnímám jako jeho nedostatek. Ale celkově je to otázka spíše pro Slezany — což píšu jako poloviční Slezan — a hraje v ní roli také méně známý problém, kam zařadit historické moravské enklávy ve Slezsku, tedy mnohé obce Opavska nebo Osoblažsko.

 

Již zazněla i narážka na zbytečnost návrhu s odvoláním na „jiné starosti“. Nelze si přitom nevzpomenout, kolik návrhů bylo v první polovině 90. let umlčováno argumentem, že na to „teď není čas“, neboť je třeba se věnovat privatizaci a ekonomickým otázkám. Tedy opět nic nového.

 

Problém s uznáním historické odlišnosti totiž souvisí s poruchou české identity. Češi pod vlivem národního obrození vzali některá území i s jejími obyvateli natolik za svá, že je pokládali také za Čechy a součást jednobarevného českého státu. Toto přesvědčení mělo mimo jiné podstatný vliv i na rozpad česko-slovenské federace. Československo bylo totiž rovněž naprostou většinou Čechů od počátku vnímáno nikoli jako společný stát Čechů a Slováků, ale jako forma českého státu rozšířená na východ. V duchu tohoto pojetí pak vůči dalším oblastem českého státu dominuje pražský paternalismus.

 

Léčbou může být jedině přijetí odlišnosti a respektu k po generace živým regionálním (zemským) identitám.

 

Unifikace, která občany nutí zapomenout na pestrost a různost historických kořenů, je přitom velmi nebezpečná. Respekt k zemským symbolům může posílit jednotu v různosti a společnou identitu mnohem více než uměle diktovaná jednota shora. Ta totiž naopak vždy rozděluje.

 

Česká republika je od počátku tvořena třemi historickými zeměmi Koruny české, které stály jak u vzniku Habsburského soustátí, tak i Československa. Je proto přirozené symbolicky zakotvit tento fakt v zákoně.

 

Pavel Kohout počátkem tohoto století napsal: „Překračoval jsem a překračuji v životě tolik hranic, že už je při čtení v letadle či vlaku nebo při rádiu v autě ani nevnímám. S výjimkou jediné. Kdykoli vjíždím na Moravu, jakoby se ve mně pohnul proutek hledačů podzemních pramenů.“ Tak proč tuto hranici nepřiznat?

 

 

 

 David Unger 

 

Zdroj:  denikreferendum.cz

 

 

 

 

© 2023-4/25 MSV-INFO